Roveriáda 2001

Újezd u Černé Hory

Z Blanska se vydala skupinka prvních odvážlivců cestou přes kopec (Hořice) ke známému tábořišti Na soutoku poblíž Újezdu u Černé Hory. Zde nás čekalo uvítání ala Divoký západ: bitka pistolníka s drzým indiánem, ohnivá voda a neméně ohnivý guláš – ten by snesl o dva tři balíčky (ano balíčky) pepře míň, ale byl opravdu výborně pikantní. Dojem dobové muziky byl dotvořen pianistou, který svoje papundeklové piano rozezvučel dokonce i zvuky houslí a harmoniky zároveň. Barové tanečnice měly na můj vkus až příliš svalnaté a chlupaté nohy, ale jejich bujné poprsí a roztomilé až podbízivé chování všechny ty nedostatky vyrušily. Dokonce i samotný Stop byl jednou kráskou okouzlen a odveden. (Proč mu říkala „tati“, netuším; možná byla zvyklá takto oslovovat všechny zákazníky, aby se cítili jako doma.)

A o co tady šlo? Základní otázka byla, zda je vůbec možné udělat týdenní akci pro lidi roverského věku tak, aby byl program nabitý a různorodý zároveň. Jako tehdejší účastnice mohu ze svého pohledu říci, že to nejen možné je, ale dokonce i potřebné. Protože kde jinde se má tato věková kategorie, na táborech obvykle pracující, tvořící, starající se, vyřádit?

Ačkoliv jsme byli pokusnými králíky, prožili jsme nabitý, pestrý, místy adrenalinový, často hecovací týden. Výprava na Květnici byl zpestřena dřevěnými žezly, kterými jsme radostně přejížděli všechny vlnité plechy v Tišnově. Jako třešinka na dortu bylo slanění z mostu v Dolních Loučkách.  (Toto se nedělá, sami to doma nezkoušejte.) Pastičky na cestě jsme neobjevili, ale těšili jsme se na ně o to víc.

Bourání ani odjez nebyl moc radostný, ale vymámili jsme z organizátorů aspoň takový poloslib, že to není první a zároveň poslední akce tohoto druhu. Tak jsme mohli zatlačit slzičky a těšit se na další akcičky, drsňárny, pakárny, luďoviny...