Roveriáda 2002: V rytířských časech

Holštejn, 23. - 31. 7. 2002

Náš autobus byl zastaven v půlce cesty neznámým rytířem na koni, který nás zdárně dovedl k sídlu pan Voka, kde nás přivítali jak se na šlechtice patří – opravdovou hostinou pod širým nebem: prasátko se netrpělivě vrtělo na rožni, čekalo jen na nás a naše hladová bříška. Stoly přetékaly zeleninou. Uchu lahodila středověká hudba. Ubytování v tee- pee nebylo sice stylové, ale po dlouhé cestě o to vítanější.

Později jsme byli přezkoušeni, zda máme sedmero potřebných rytířských ctností, abychom mohli pobývat  se šlechtici u mnohdy nezvykle barevné tabule. Barviček jsme se nezbavili ani střílečkou. Mnohé nebolely ani tak zásahy gumiček jako následné odstraňování válečného pomalování. Celý týden byl nabitý hrami, výpravami, tvořením, přemýšlením, ovšem i čas na pečlivou přípravu jídla byl. Víte kolik dá práce nachytat kobylky, pak je povařit (velmi rychle zabít vařící vodou) otrhat jim nekonzumovatelné částečky a pro labužníky ještě osmažit, aby získali chuť jemných arašídů? Ostatní se pilně snažili a byly tu sedmikrásové salátky, kopřivový špenát, vařená kukuřice, šťáva z lýka, obilné placky přímo z kamen. To byla ale mňamka.

Aby to nevypadalo, že tato roveriáda byla pouze o jídle, tak vás mohu ubezpečit, že jsme i sportovali. Zimní olympiáda byla motivována takovými hvězdami, o kterých se nám ani nesnilo. Valeš Talenta trumfl i Aleše Valentu, a to v akrobatickém lyžování. Všichni špičkoví krasobruslaři by se velmi styděli a možná i bruslení nechali, kdyby viděli to, co my.

A o co tady
šlo? Základní otázka byla, zda je vůbec možné udělat roveriádu podruhé, popř. jestli to má vůbec smysl. Myslím, že zpětná vazba dala poměrně jasnou odpověď:  smysl to má, leč není jisté, že je žádoucí dodržovat tuto tradici pravidelně každý rok.