Roveriáda 2004

Divoká Orlice, 7.-15. 8. 2004

Vlakem, metrem a pak tramvají – nebojte, žádní lachtani nebyli. Stačil jen vlak, i když ne jeden. Poslední kolejáček otevřel nejen úžasný týden, ale i krásný výhled na louku s tee-peečky. Můžu vám říct, že pohled na tábořiště z vlaku je fakt jiný. „A vo tom to je.“ Teda bylo. JINÝ POHLED. Na historické události, různá omezení, jiné lidi i na sebe, což ukázalo nejen složení lodi, ale i popisování človíčků.

Říká se, že hendikepovaní lidi to mají těžký. Jenže „říká se“ není prožít to. Zkuste si nemluvit – pohoda, někteří to znají z třech orlích per. Ale. Zkuste moci používat pouze skřeky jako praví lovci mamutů a přitom se ještě dohádat o pravidlech nebo jen o strategii souboje či pravdivosti zásahu. Fakt zjistíte, že něco sdělit skřeky, gesty a mimikou je obrovský problém. Také máte výborné oči? Tak to bych vám nepřála hledat artefakty pomocí zvonečků, rolniček. Slepá bába ano, ale nějaký složitější úkol ve velkém prostoru… 

Vlastní třeba „jen“ simulovaný prožitek dokáže hodně posunout vnímání nejen historických událostí. Mnichov – pro někoho pouze město, pro někoho největší zrada. Porušení pravidel není fér, ale pomůže mnohé si uvědomit. Na partyzány si hrál skoro každý, ale takhle naostro asi nikdo. Skutečný výcvik, výsadek – modřiny jsou dávno fuč, ale jak se s nimi šlapalo po nepřáteli okupovaném území, a to nemluvím o bílých terčících, místy lehce zacákaných rudými zásahy.  Napětí při vyhazování mostu, noční dobývání bunkru precizně střeženého nacisty. Přesto pár šťastlivců přežilo a zachránilo J.Č. a tím splnilo misi, která je vskutku jedinečná i ojedinělá. (Pro nechápavé: to už se jen tak nezažije. Blbý, co?)

Divoká řeka Orlice udělala kus parádní atmosféry. Bylo se kde koupat, osvěžovat po fotbálku, kam naskákat po sauně i co splavovat na lehátkách v poledním klidu. Prostředí bývalých Sudet udělalo svoje pro tématické hry a nádherná příroda byla s velmi příznivým slunečným počasím pomyslnou třešinkou na dortu.

Charismatický organizátorský tým, po kterém jsme mohli házet i očka - chudáci moc netušili, že kamínky (dobře trošku větší) se dají pomalovat a nazvat očky. Byli tak dobří, že jsme je mohli i trochu škádlit a oni přesto zpívali, hráli, tvořili, blbli a my nejen s nimi, ale i sami. Maoistické hordě stačí cokoliv a udělají z toho pořádnou lamu, fenu až turbolamu. O legraci ani hecování nebylo nouze, což potvrzuje, že sebelépe připravená akce bez pořádných účastníků nebude tak úžasná...