Roveriáda 2007: Labyrint světa a ráj srdce

Skalička u Tišnova, 28. 7. - 4. 8. 2007

Na zastávce autobusu na nás čekal komodor v námořnické uniformě, který nás doprovodil k dobrému skřítkovi, jenž nás postupně vpouštěl do labyrintu, kde jsme museli získat osm podpisů na vlastní tělo, abychom mohli opustit labyrint světa a přejít do ráje srdce.

Přechod byl mnohem náročnější, než by se mohlo zdát. Obsahoval několik rovin: z minulosti jsme se přehoupli přítomností až do budoucnosti. Minulost byla hravá, bezbolestná, místy náročnější (i když ne všem musel připadat kanón těžký), ale přesto se dala brát s nadhledem. Přítomnost v byrokratické podobě byla umocněna Haury, kde se ukázaly nejen rozdílné povahové rysy, ale i osobností postoje k penězům a tak dále. Do budoucnosti jsem nakoukli Kaplí, kdy jsme přes noc pohádkově utekli o tři staletí dopředu. Tento úprk do budoucnosti byl završen popřemýšlením o posmrtném zapomnění. To nástin té nejčitelnější roviny, další bych si ponechala jako tajemství, protože by se to mohlo zvrtnout ve filosofickou úvahu o příčině a následku, důležitosti,... a dost. Blbý, co?

Takto to může vypadat, že jsme se celou dobu trápili mozkové buňky a přemýšleli do vysílení. Naopak celou dobu jsme hráli, sluníčkovali, blbli, hecovali se, tvořili, divadelničili, psali emaily – dokonale pokrytá síť, jen spamů bylo někdy až dost. Klasická přestřelka byla zakončena velkolepou vodní bitvou - nikdo nezůstal suchý, ač byly pokusy zachránit se i foťákem. Poselství echa z pouště bylo přes veškerou snahu ztraceno, protože časový limit nebyl pro množství a náročnost šifer zdolán, takže ani prokázáním odvahy - seskokem nikdo nezískal potřebný klíč k tajemnému sdělení, které bylo pravděpodobně nenávratně ztraceno.

Při loučení jsme ani moc neplakali, i když domů se nám opravdu moc nechtělo, ale vidina potkání na čochu v Krasové nám odjezd ulehčila. Nutno podotknout, že čoch nebyl jeden, naopak bylo ještě dost dalších setkání třebas bowling...